Lokala | Svět lokálních značek

Fenoménem dnešní doby je rychlost, a to platí i v nakupování oblečení. Máme spoustu zdánlivých potřeb a palčivou touhu, aby byly co nejrychleji uspokojeny. Často si ale neuvědomujeme, jakou cenu za tempo v módním průmyslu platíme my sami, jiní lidé nebo naše planeta. Mnohdy totiž ani není čas se nad tím zamyslet, viďte?

Rychlé štěstí

Rychlá móda doslova pohltila svět. Módní značky už nevydávají čtyři kolekce ročně spojené s ročním obdobím, jako tomu bylo dříve, ale chrlí v rychlém časovém horizontu jednu za druhou. Dokonce dokážou prezentovat až 52 takových kolekcí za rok a zákazníci ve snaze být stále in nakupují nové a nové zboží. Je to doslova začarovaný kruh, který má za následek ohromnou nadprodukci, špatné pracovní podmínky v textilních továrnách a hrozivý dopad na životní prostředí.

Není to ale jen touha být in, která nás dělá otroky rychlé módy. Dejme si ruku na srdce a přiznejme si, kdo z nás si nikdy nekoupil oblečení s ohromnou slevou (ostatně i bez ní), které i když věděl, že si na sebe vezme jednou, dvakrát, za tu cenu prostě stojí. Ale ona ta cena není zase tak nízká, když se odpoutáme od pořizovací sumy a zaměříme se na to, kolik nás stojí jedno nošení takového oblečení. Tričko za dvě stovky, které si vezmeme čtyřikrát, protože nás pak doběhne jeho nízká kvalita nebo prostě vyjde z módy a už ho nechceme nosit, nás ve výsledku stojí padesát korun za jedno nošení. Kdežto u trička za tisíc korun, při nošení každý týden v roce jedenkrát, se dostaneme na necelých dvacet korun za jedno nošení za rok.

Zdroj: https://lesgoodies.com/pages/cost-per-wear

Co je s rychlou módou špatně?

Nízká cena a tím pádem i větší dostupnost je to, co bývá na fast fashion tolik lákavé.

Ale aby bylo možné zboží za tak nízkou cenu vyrábět, musí být nízké i výrobní náklady. Velká část zboží je vyráběna v zemích s levnou pracovní silou, tedy v zemích globálního Jihu - jihovýchodní Asii, Latinské Americe a Africe. Zaměstnanci mnohdy pracují za podprůměrnou mzdu, která sotva pokrývá jejich životní náklady, jsou nuceni k extrémním přesčasům a není výjimkou, že jim není zajištěna ani základní bezpečnost práce. Podle organizace Unicef je v oděvním a textilním průmyslu zaměstnáno 170 milionů dětí. Dokonce pro některé činnosti, jako je třeba sbírání bavlny, jsou děti upřednostňovány, protože mají malé prsty a je menší pravděpodobnost, že zničí plodinu.

„Musíme pracovat od devíti ráno do jedné v noci. Nemůžeme si vybrat, že budeme pracovat jen přes den. Musíme takhle pracovat třicet dní v měsíci.“

Dělnice v dodavatelské továrně řetězce Carrefour, Indie

A to jsme se ještě ani nezastavili u environmentálních dopadů textilního průmyslu, který je po tom ropném považován za druhého největšího znečišťovatele planety. Výroba oblečení vyžaduje spotřebu velkého množství vody a chemikálií a produkuje nemalé množství skleníkových plynů.

Co je levné, toho si nikdo neváží.

Mezi lety 2000 a 2014 se počet zakoupeného oblečení na jednu osobu zvýšil o 60%. Podle iniciativy Fashion Revolution vyprodukuje celosvětový módní průmysl ročně až 92 milionů tun odpadu ročně. Pro ilustraci je to každou vteřinu jedno nákladní auto textilního odpadu, které je vyvezeno na skládku nebo spáleno.

Zdroj: https://i2.wp.com/www.fashionrevolution.org/wp-content/uploads/2019/12/FashRev_assets_stats_2019-wastemas.jpg?resize=460%2C460&ssl=1

Zkusme to jinak, pomaleji.

Rychlost v módním průmyslu se zdá být opravdu zběsilá a nastává čas zamyslet se nad tím, jestli je takové tempo udržitelné. A asi tušíme, že není. V roce 2008 byl poprvé použit název Slow Fashion neboli pomalá móda. Jde o koncept, který hlásá vědomou výrobu i spotřebu oblečení. Je naprostým opakem impulzivních nákupů nekvalitního zboží. Cílem je dopřát si kvalitní oblečení, které nám vydrží dlouhou dobu a zároveň mít možnost zjistit, kdo ho vyrobil, za jakých podmínek a s jakým dopadem na životní prostředí.

Ctít Slow Fashion není o zběsilém nakupování eko a fér oblečení. Znamená to pracovat s tím, co už ve skříni máme a pokud nám v šatníku něco pochybí, hledat tento kousek nejdříve v sekáčích nebo na swapech. Slow Fashion dává také prostor lokálním tvůrcům. Ti nechtějí držet krok se světovými módními značkami a raději spoléhají na kvalitu a nadčasovost své tvorby.

O rychlé módě se hodně mluví, a to je dobře.

Když jsem poprvé narazila na problematiku Fast Fashion, byl rok 2015. Toto téma mě tolik zasáhlo, že jsem ho zvolila jako předmět mé závěrečné práce v jednom z vysokoškolských kurzů. I přesto jsem ale za čas pozapomněla, krátila si čekání na vlak v nákupáku a podléhala slevovému šílenství. Někde v hloubi duše jsem sice věděla, že takové nákupy nejsou správné, ale s notnou dávkou alibismu jsem v tom pokračovala.

Naštěstí se ke mně téma rychlé módy stále vracelo a postupně se z toho stal problém, který už nedokážu ignorovat. Chtělo to svůj čas. Proto si myslím, že je dobře o tomto chvátajícím průmyslu a jeho dopadech dokola a dokola mluvit. Jamile na něj totiž přestaneme upozorňovat, možná budeme mít mylný dojem, že je všechno v pořádku.

Eliška

Zdroje: